Co je sociální práce? Tuto otázku pokládám v podobě zadání eseje všem svým studentům hned na úvodní přednášce jejich studia, tedy na počátku naší dlouhé společné cesty vysokou školou. Přístupy k zadání se liší, zpravidla jsou originální, reflektují vlastní motivaci ke studiu, praxi v pomáhajících profesích a někdy citují odborné definice. Tu a tam se objeví osobní prožitky náročných životních situací, vlastní názory a postoje k sociálním problémům. A jak bych se s tímto zadáním popasoval já?

Když slyším slovní spojení sociální práce, jako první se mi vždy vybaví jedna z mých oblíbených definic od Chrise Hanvey a Terryho Philpota (1996:1): "Sociální práce je to, co dělají sociální pracovníci, respektive co jiné profese jako zdravotní sestry, lékaři, policie a další nedělají". Libí se mi, jak se touto charakteristikou podařilo podchytit nekonečnou pestrost, různorodost a multidisciplinaritu, které jsou pro sociální práci tak typické. Za sebe bych se ovšem spíše přikláněl k definici jiné, možná ještě více rozostřené, která by zněla: "Sociální práce je to, co z ní udělají sociální pracovníci". Nyní se pokusím blíže vysvětlit, jaká úvaha mě k tomu přivedla.

Definice nám v obecném smyslu říkají, jak něco vnímá velká skupina lidí. Univerzálně platné jsou ty, na kterých se shodne většina. Jenže to, na čem se shodne většina, nemusí být (a často vůbec není) to nejlepší, nejsprávnější a nejpřesnější. Je tedy nasnadě říci - ano, sociální práce je pro většinu lidí pomáhající profesí, je to snaha zlepšit kvalitu života těm, kteří na to sami nestačí, zahrnuje činnosti s lidmi, kteří jsou v důsledku své životní situace znevýhodněni (lidé s postižením, ohrožené děti, senioři,…) nebo jsou znevýhodňováni společností (lidé bez domova, etnické menšiny, lidé s drogovou závislostí,…). Už v tomhle se však jednotný pohled veřejnosti, i sociálních pracovníků samotných, bude rozcházet, a to navzdory tomu, že spousta našich klientů patří do obou skupin zároveň. Část sociálních pracovníků chce podporovat jen ty, jejichž životní situace je údělem nešťastné náhody, druzí zase pomáhat těm, které z nějakého důvodu neprávem odsuzuje jejich okolí. Právě proto učíme studenty sociální práce o paradigmatech, typických přístupech a pojetích sociální práce - aby si uvědomili, že jejich pohled na pomoc druhým nemusí být totožný s pohledem všech ostatních.

Klíčem ke skutečnému porozumění podstatě sociální práce jsou pak její základní principy, které (jak jsme se nedávno shodli u oslavného piva s jedním z mých prvních absolventů) souhrnně nalezneme v tzv. modelu růstu Virginie Satirové (1991). Velmi zjednodušeně lze říci, že model růstu tvrdí: (1) každý z nás se může kdykoliv změnit; (2) je třeba myslet pozitivně; (3) všichni jsme nerozlučitelně spojeni s naším okolím; (4) je pro nás přirozené činit stereotypní volby; (5) naši rodiče nás vychovávali nejlépe, jak dokázali. Záměrně jsem neuvedl všechny základní myšlenky tohoto modelu a lehce si formulace přizpůsobil a následně je propojil do jediné sáhodlouhé věty. Víra v pozitivní změnu lidí, kteří jsou od narození v jádru dobří a jejich těžko ovlivnitelné zlé úmysly a činy, vznikají pod tíhou náročných vlivů okolí, zejména rodičů, kteří však do výchovy promítli maximum toho, co považují za nejlepší (i když to mnohdy tím nejlepším není) - to je životní filozofie, která někdy více a jindy méně spojuje lidi, kteří dělají sociální práci. Dokud ani s jedním z těchto principů nesouzníte, nebude vás sociální práce naplňovat a nikdy jí skutečně neporozumíte. To z vás však v optice sociální práce vůbec nečiní méněcenného člověka, ba právě naopak - jste stále stejně hodnotným, jako všichni ostatní a my víme, že i vy si tyto naše principy jednou můžete osvojit. A to je na tom našem oboru právě to krásné! :)

Ale ptáte se, jak s tím vším souvisí má definice z úvodu textu, že? Jestliže definice stojí na tom, jak něco vnímá většina, pro označení toho, jak něco vnímají ti, kteří k tomu mají nejblíže, můžeme použít pojem identita. A právě tito nejbližší se také nejvíce přibližují pravdě, ale jen pokud nezačnou vzdálenější perspektivy opomíjet. Sociální pracovníci jsou vždy především lidé. Lidé, kteří čelí mnoha tlakům, pod kterými mohou zapomínat na své vize, hodnoty, ideály, a v důsledku toho měnit identitu své profese. Proto může ubývat sociálních pracovníků, kteří se identifikují s poselstvím modelu růstu a jeho jednotlivé výše uvedené zásady účelně transformují do takové podoby, která jim pomáhá vypořádat se například s nízkou prestiží (a v důsledku toho také nízkou mzdou) jejich pracovní pozicí, neuznáním náročnosti a odbornosti jejich zaměstnání či snahou znevěrohodnit a znejistit jejich principy.

Pro mnoho lidí je totiž těžké přijmout skutečnost, že veškeré problémy všech lidí jsou při dostatečně intenzivní snaze a podpoře řešitelné a odsouzení druhého člověka je v důsledku často neznámých okolností dané životní situace dotyčného zcela nesmyslné. To pak znamená, že nikdo z nás není nadřazen jinému. Více méně život každého je údělem okolností, které mu osud nachystal. Zodpovědnost člověka teoreticky neexistuje a je dávno předurčena už jen tím, jestli jste se narodil/a matce žijící na ubytovně v sociálně vyloučené lokalitě, která se v důsledku vlivů drogové závislosti svých rodičů a života v dětském domově musela začít živit prostitucí, nebo zda vás porodila šťastná milující maminka a manželka zakladatele úspěšného mezinárodního podniku. To, jestli přeci jen je nějaký další faktor, například v podobě existence duše člověka, kterým můžeme činit svobodné rozhodnutí s vlastní zodpovědností a bez ohledu na tyto vrozené predispozice, to už je otázka vlastní víry každého z nás, na kterou patrně stejně nikdy nebudeme mít zcela jasnou odpověď. Ale jak už jsme si řekli za sociální pracovníky - změna je vždy možná (a proč by ne i změna duše).

Identita sociálních pracovníků tak vlastně odjakživa čelí obrovským tlakům, které se v běhu času různě mění, vyvíjejí, slábnou či sílí. Veškerá snaha těmto tlakům odolat pramení z toho, jak silně budou sociální pracovníci bojovat za základní principy svého oboru, jak se budou sdružovat, vzájemně obohacovat a utvrzovat v tom, co je spojuje. Právě proto je podstata sociální práce závislá na tom, co s ní (a z ní) udělají sociální pracovníci. Respektive záleží, zda na své principy zapomenou, nebo je uhájí. Jsem přesvědčen o tom, že nejefektivnější způsob obhajoby našich principů je jejich bezmezné používání, sdílení a šíření. Sociální práce není jen profese, je to způsob života, příležitost k seberealizaci, vlastnímu naplnění a nabídka cesty k všestrannému řešení a rozvoji. Ale pokud na to budeme zapomínat, sociální práce bude prostě tím, co dělají sociální pracovníci. Avšak i kdyby tomu tak jednou bylo, může nás uklidnit jedna z našich jistot v tom, že to nemusí být navždy, protože jak už víme - změna je vždy možná!

Věnováno prvním absolventům studijního programu sociální práce na KSS ZČU z imatrikulačního ročníku 2020.

Karel Řezáč

Použité zdroje:

HANVEY, C., PHILPOT, T. 1996. Practising Social Work. London: Routledge.

SATIR, V., BANMEN, J., GERBER, J., GOMORI, M. 1991. The Satir Model. Palo Alto, CA: Science and Behavior Books.