Je sociální práce profese? Na tuto otázku odpovídal v roce 1915 americký pedagog a vysokoškolský reformátor Abraham Flexner na Národní konferenci charitativních a nápravných organizací v Chicagu.

Na úvod je třeba zmínit, že Flexner se netajil svou neobeznámeností s oblastí sociální práce. Jeho způsob rozlišování profesí a řemesel vycházel z přesvědčení, že profese musí splňovat určitá kritéria: (1) individuální odpovědnost profesionála; (2) specifické vědecké poznatky profese; (3) praktický cíl; (4) sdílené metody; (5) profesní sebeorganizace; (6) altruistická motivace. Řemesla přitom nebyla v jeho pojetí nijak podřadná, spíše praktičtější, avšak řeč, při které Flexner mimo jiné nepřímo přirovnal sociální pracovníky k instalatérům a odmítl jejich pozici vedle profesí, jako jsou lékaři, právníci či inženýři, zanechala v sociální práci tak silnou stopu, že jeho jméno leží v žaludku mnoha současníků i po více než 100 letech.

"Sociální práce profesí není, jelikož postrádá autoritu ve společnosti, jasný a jedinečný účel a systematickou teorii". Toto je jedna z mnoha interpretací toho, co měl Abraham Flexner v rámci svého projevu konstatovat a kvůli čemu se stal trnem v oku mnoha sociálních pracovníků. Mimo to přinejmenším přispěl k tomu, že více než celé století od jeho slavných slov je profesionalizace sociální práce (snad i v důsledku vnímání vlastní méněcennosti sociálními pracovníky) stále aktuálním tématem vědeckých konferencí, odborných textů a diskuzí odborníků. Jak nedávno řekl jeden můj kolega, "...profesionalizace sociální práce je naše neverending story...".

Byť se v ČR i dalších zemích nemůžete stát sociálním pracovníkem bez příslušného vysokoškolského, či alespoň vyššího odborného vzdělání, debata o tom, zda má sociální práce nějaké "vlastní jednotné vědění" a "nevykrádá" pouze vědění jiných profesionálů, se nadále udržuje. Kromě toho, osobně neznám příliš sociálních pracovníků, kteří by se během své kariéry nesetkali s připomínkami ze svého okolí ve smyslu "...vždyť na tu tvojí práci ti stačí selský rozum...".

Paradoxem je, že navdory přetrvávajícím dohadům by řada Flexnerových argumentů v dnešní době patrně neobstála. Sociální práce již vyvinula řadu svých speficikých metod i teorií. Čistě z praxe a originálních vědeckých poznatků sociálních pracovníků vzešla například případová práce či úkolově orientovaný přístup. Postupně přijímáme skutečnost, že jednotným cílem sociálních pracovníků (v různých kontextech) je zajištění rovnováhy mezi požadavky společnosti a schopností jednotlivce je zvládat. Organizujeme se do profesních sdružení jako je například Mezinárodní federace sociálních pracovníků či disponuje celou řadou odborných časopisů, které nesou a šíří naše vědecké poznatky. Altruistickou doménu sociálních pracovníků oproti právníkům a inženýrům snad ani není třeba zmiňovat. Diskutovat bychom mohli o individuální odpovědnosti a s ní souvisejícím postavení sociálních pracovníků ve společnosti. Proč máme občas stále potřebu svou profesi obhajovat, či se za ni dokonce stydět?

Jedním z vysvětlení může být jistě skutečnost, že sociální pracovníci si zatím nezískali náležité postavení ve společnosti. Nepřesvědčili dostatek (zejména vlivných) lidí o tom, že naše role je významná, nenahraditelná, odborná a jedinečná. Osobně však vidím ještě jeden důvod, který souvisí s tím, že velké množství sociálních pracovníků se stále neidentifikovalo s cílem naší profese, respektive nedokáže či se nechce ztotožnit s představou, že naším zájmem je interakce lidí (jednotlivců) s lidmi (společností). Troufám si tvrdit, že tato identita sociální práce zůstala skryta i celé řadě mých vrstevníků, natož předchozím generacím a v samotném důsledku funguje v duchu jednoho z dilemat, které Libor Musil definoval ve své knize "Ráda bych Vám pomohla, ale...", tedy konkrétně s dilematem "Komplexní, nebo zjednodušené cíle".

Sociální pracovníci se mnohdy vlivem různých okolností špatně orientují v tom, co vše je či není spojeno s jejich rolí, respektive co je cílem jejich práce. V důsledku zjednodušování cílů pracovníky pak může dojít i k rozporům s jejich vedením. Pracovníci pak třeba nemusí najít odpověď na otázku, do jaké míry klientovi pomáhat a chybně nahlíží  na podstatu své profese. V praxi jsem se setkal již s mnoha sociálními pracovníky, kteří dělali pro (nebo spíše "za") své klienty cokoliv, aby tak "obhájili" svou práci, jinými slovy dokázali, že "něco dělají". Bohužel takové jednání není příliš často na místě, jelikož se jedná o princip pomoci, který Musil označuje jako materiální. Je to jako když za Vámi přijde člověk, který se nemůže včas dostat do práce, protože neví v kolik hodin mu odjíždí autobus. Vyřešíte jeho problém tím, že mu najdete a sdělíte odjezd dle jízdního řádu? Samozřejmě zdánlivě ano, nicméně sociální pracovník by si měl uvědomovat, že takový problém je pouze důsledkem problému hlubšího - například absence schopnosti číst v jízdním řádu. Takový typ pomoci, který neřeší podstatu, ale jen důsledek problému, označujeme jako materiální pomoc. Pomoc nemateriální pak znamená hledat a řešit právě onu hlubší skutečnost způsobující nerovnováhu mezi očekáváním prostředí (např. společnost očekává, že bude zaměstnanec chodit včas do práce) a schopností člověka je zvládat (zjistit si v kolik hodin odjíždí autobus, kterým se dostanu včas do práce).

Nutno podotknout, že v písemném záznamu Flexnerova projevu si lze na několika místech povšimnout jeho vlastních pochybností o své kompetenci vyjadřovat se o postavení sociální práce. Přesto však jeho prohlášení o méně profesním postavení sociální práce oproti lékařům, právníkům nebo inženýrům, a nepřímé přirovnání k řemeslu instalatérů, zanechalo v našem oboru citelnou stopu. Na druhou stranu však patrně významně přispělo k evidentnímu proerozvoji sociální práce od 20. let 20. století. Jsem toho názoru, že sociální pracovníci by spíše měli být Abrahamu Flexnerovi vděčni za to, že podnítil mnoho z nás věnovat se vědeckému bádání, uvažovat o metodách, technikách a teoriích naší práce, hledat náš cíl a sdružovat se za účelem formulace toho všeho. Proto mi prosím dovolte závěrem konstatovat - děkujeme, že jste nám dodal impuls a směr pro budování naší profese, pane Flexnere!

Odkaz na publikovaný text příspěvku Abrahama Flexnera:

Is Social Work a Profession?

Karel Řezáč