Věda umí být celkem užitečná. Díky ní vznikají technologie, které nám každý den zjednodušují život. Máme díky ní počítače, telefony, internet i sociální sítě a miliony dalších věcí, bez kterých si lidský život dnes prakticky nelze ani představit. Lékařský výzkum prodlužuje život, sociální vědy pomáhají snižovat chudobu a kriminalitu, lingvisté nám umožňuje rozumět hollywoodským filmům nebo číst světovou literaturu v překladu. Každý vědní obor má své místo – i když jeho význam často nedohlédneme, není zbytečný. Jen si tuto skutečnost jako laici dané disciplíny ne vždy uvědomujeme.

Věda nám však prostřednictvím svých výstupů přinesla i další zásadní vymoženost, a to téměř neomezený přístup k informacím. Už nežijeme v době, kdy vzdělání bylo výsadou několika vyvolených s přístupem do knihoven či k velkým myslitelům. Dnes se může vzdělávat každý. Jenže s každým mocným nástrojem přichází i odpovědnost. Stejně jako nůž může být neocenitelným kuchyňským pomocníkem, může i zabíjet. Také internet a sociální sítě mohou být nástrojem přístupu k poznání – nebo příčinou dezinformací a chaosu.

Ve světě, kde se šíří dezinformace rychleji než pravda, nám nezbývá než učit se rozpoznávat fakta od lží sofistikovanějším způsobem. Umí to však dostatek z nás? Kolik z nás umí ověřit informaci, zvládne posoudit kvalitu zdroje, rozumí metodice zkoumání, ví co je impakt faktor nebo H-index? A možná je na místě také otázka... kdo se tím vůbec chce zabývat? Nemusel by nikdo, pokud bychom důvěřovali komunitě lidí, pro kterou je posuzování odborné relevance každodenní rutinou.

„Pro vědecký provoz je stěžejní sdílená etika, která se opírá o důvěryhodnost empirických důkazů…“ (Strevens in Pecka, 2024:9). Věda stojí na této etice jako na svém základním stavebním kameni. Každý nový poznatek se vědecky zavedeným a akceptovatelným mechanismem argumentace staví na ověřených faktech předchozích výzkumů. Poznání se buduje jako hrad z kostek lega, kdy jedna při dodržení správných pravidel perfektně zapadá do další. Tento princip, nazýváme evidence-based practice. Zaručuje, že vědecké poznání roste a stojí na stále pevnějších základech, místo aby se rozpadalo do dojmů a spekulací. Jen takto bylo možné přinést všechny ty technologie, vynálezy a poznatky, na kterých stojí dnešní civilizace a společnost. Stejná společnost, která prostřednictvím těchto vědeckých objevů začíná svět vědy kostičku po kostičce kvůli své neznalosti pomalu likvidovat s kostičkami zcela nekompatibilními bludnými balvany.

Někdy ale vědecká fakta stojí v cestě silným zájmům mocných komerčních či politických souputníků. Klasickým příkladem je případ usilovného boje tabákového průmyslu o udržení svého výnosného byznysu. Už v 50. letech 20. století totiž byla škodlivost kouření jednoznačně vědecky prokázána. Publikovaná data přinesla převratné informace o prokazatelných důsledcích užívání tabákových výrobků na lidské zdraví. Tabákové společnosti se však svých výnosů vzdát nechtěly. Nemohly sice vědecké výzkumy přiklonit na svou stranu, ale objevily jinou novou taktiku, jak s vědou bojovat. Přestože není možné fakta vyvrátit, je možné o nich neustále vytvářet pochybnosti či nesmyslné polemiky a tím zabránit tomu, aby se v informacích veřejnost zorientovala a fakta přijala. Dlouhých padesát let se tak těmto společnostem dařilo oddalovat regulace, zatímco rostly počty onkologických onemocnění, případy rozedmy plic a další zdravotní potíže, z nichž mnohé končily úmrtím (Pecka, 2024).

Stejný scénář sledujeme i dnes. Ukázkovým příkladem je popírání shody vědecké komunity na klimatických změnách - jen místo tabáku jde o fosilní paliva. Ropné a uhelné společnosti, osoby a státy s tímto nerostným bohatstvím, ti všichni teď mají společný zájem - zpochybňovat nehodící se vědecká fakta, která ohrožují jejich peníze, moc a vliv. Sice nemohou popřít studie, měření a jednoznačné poznatky o devastačním vlivu spalování fosilních paliv na klimatické podmínky naší planety, ale mohou neustále zpochybňovat vědecký konsensus a vytvářet své "alternativní pohledy". Ty sice nezapadnou do naší vědecké stavebnice, ale když jich bude hodně, mohou ji zakrývat a znepřehlednit. Věda je pak místo hledání nových poznatků a třeba i cest, jak odhalené nebezpečné výzvě čelit, zahlcena bojem proti lžím a zavádějícím informacím. V důsledku toho v tomto uměle vyvolaném informačním chaosu ztrácí vědecká komunita nemateriální podporu v podobě důvěry veřejnosti a s ní i podporu materiální ve smyslu financování.

Bohužel globální oteplování není rozhodně jedinou obětí umělého informačního chaosu a mocenských zájmů si v době oslabené pozice vědecké komunity užívá kdekdo pro své politické, či zcela osobní zájmy. Otázkou zůstává, jak daleko tento vzestupující antivědecko-idiokratický přístup dokáže zajít a nakolik se vědě podaří mu čelit. 

Ať se Vám to hodí nebo ne - popírání vědy, prostě není názor.

Karel Řezáč

Použitý zdroj:

PECKA, V. 2024. Popírání klimatické vědy: historie a kontext [online]. Praha: AMO – Asociace pro mezinárodní otázky. [21. 10. 2025]. Dostupné z: https://www.amo.cz/wp-content/uploads/2024/02/AMO_Popirani_klimaticke_vedy.pdf